Stranger Things: Emoční rozloučení s kultovním seriálem

Po téměř deseti letech a pěti sériích se na nový rok 2026 uzavřela příběhová linka jednoho z největších televizních fenoménů poslední dekády – seriálu Stranger Things. Finální epizody páté řady přinesly kompromis mezi epickou akcí a intimním loučením s postavami, s nimiž vyrůstala celá generace diváků.

Generační fenomén a osobní prolínání

Jak uvádí Deník N, pro mnoho diváků seriál představoval víc než jen zábavu. "První řadu jsem sledoval v osmnácti letech, o prázdninách na gymnáziu. Teď je mi osmadvacet. Mezi těmito dvěma body se v mém životě změnilo takřka všechno – a Stranger Things u toho nějakým způsobem byly," popisuje autor článku Jan Jindřich Karásek. Toto osobní spojení reflektuje podstatu seriálového úspěchu: postavy zestárly spolu s diváky a dlouhé pauzy mezi sériemi, problematické z hlediska televizní produkce, paradoxně umocnily autenticitu tohoto vztahu.

Zlo v seriálu funguje jako metafora dospívání – Vecna a další hrozby představují traumata a výzvy dospělého života, které hrdinové musí překonat. Neochota opustit vzpomínky, navíc často traumatické spojené s bojem proti Vecnovi, je podle recenzenta Deníku N pochopitelná a bolestně pravdivá pro generaci, která s postavami strávila více než devět let.

Kritický pohled na závěrečnou sérii

Reflex.cz přináší vyváženější pohled, který oceňuje silné stránky seriálu, ale nezastírá jeho narativní slabiny v závěrečné sérii. Podle Charlotte Vackové se pátá řada "potýká s problémy ve vnitřní logice světa." Seriál místy ohýbá nebo porušuje pravidla, která si sám dříve nastavil, a události se dějí spíše proto, "že se hodí do aktuálního děje, než aby přirozeně vycházely z logiky příběhu."

Silné stránky

• Vizuál a stylizace: Stranger Things zůstává seriálem postaveným na výrazném vizuálu. Působivé výtvarné nápady, precizně zpracované příšery a pečlivě budovaná stylizace patří k jeho nejsilnějším stránkám.
• Hudební složka: Stejně jako v předchozích řadách hraje soundtrack klíčovou roli. Atmosféra a nostalgie nesou velkou část emocionální váhy příběhu. Scéna s písní "Purple Rain" od Prince se podle Reflex.cz zařazuje mezi hudební momenty, které definují celé Stranger Things.
• Nostalgie a emoce: Tvůrci bratři Dufferovi cíleně mířili na dojemné finále a v základní rovině se jim ho skutečně podařilo naplnit. Emoce ale pramení především z dlouhodobé vazby k postavám a ze systematicky budované nostalgie.

Kritické připomínky

• Příliš mnoho postav: Nové postavy zapadají do světa bez větších potíží, ale jejich množství začíná být na škodu. Příběh se tříští do tolika linií, že ani dlouholeté stálice často nedostávají prostor, jaký by si zasloužily.
• Rozvleklost a předvídatelnost: Zatímco úvod série drží tempo a působí sebevědomě, druhá polovina už je méně jistá. Důležité momenty paradoxně ztrácejí sílu ne proto, že by byly špatně napsané, ale protože jsou předvídatelné, špatně načasované nebo naprosto zbytečné.
• Bezpečné rozloučení: Reflex.cz konstatuje, že závěr zůstává "až příliš bezpečný a předvídatelný". Chybí mu silný moment, který by obstál i bez opory ve vzpomínkách a systematicky budované nostalgii.

Postavy a jejich vývoj

Seriál pokračuje ve vývojových liniích známých z předchozích řad. Nancy Wheeler (Natalia Dyer) si v páté sérii jasně říká o titul největší drsňačky a získává sebevědomí i nezávislost – je vidět, jak velký kus cesty od první série urazila. Ještě výraznější proměnou prochází její matka Karen Wheelerová (Cara Buono), která si podle Reflex.cz bere "pomyslnou korunku pro sebe", a to navzdory přítomnosti herecké legendy Lindy Hamilton.

Mezi novými postavami vyniká Holly Wheeler (Nell Fisher), která přináší lehkost a hravost, a Derek (Jake Connelly), jenž se spolu s Erikou (Priah Ferguson) a Murrayem (Brett Gelman) zapojuje do boje o "nejvtipnější hlášky celé série".

Místo v televizní historii

Navzdory kritickým připomínkám zůstává Stranger Things jedním z nejvýraznějších seriálů poslední dekády. Jeho místo v televizní historii je pevně dané – nejen jako kulturní fenomén, který definoval nostalgický návrat k osmdesátým letům, ale také jako příběh o dospívání, přátelství a překonávání strachu, který rezonoval s celou generací.

Jak shrnuje Deník N: "Pro generaci, která s nimi strávila víc než devět let, téměř po jejich boku, působí tenhle strach z dalšího kroku dál v životních trajektoriích bolestně pravdivě." A to možná je skutečným odkazem Stranger Things – ukázat, že i v boji s nadpřirozenými silami zůstává největším nepřítelem naše vlastní nejistota a největším spojencem věrné přátelství.